Proč nelze rekultivaci opuštěných dolů nechat na přírodě

Jednou z věcí, na které je naše země poměrně bohatá, jsou bezesporu nerostné suroviny, zejména pak uhlí. Toho máme na svou velikost skutečně velké množství. Není tedy divu, že se zde již od začátku průmyslové revoluce, kdy se začalo hojněji používat, intenzivně těží. V současné době se však mnohé doly zavírají, ať už z ekologických důvodů nebo zkrátka jen proto, že byly veškeré suroviny vytěženy. Pak ovšem nastává otázka, co s tímto územím budeme dělat.

Je jasné, že na pohled není nijak pěkné. Koneckonců existuje důvod, proč se takovým oblastem říká měsíční krajina. Skutečně se jedná o holé pláně, kde se jámy střídají s kopcovitými výsypkami, a kde nic neroste. Důvodů je zde několik, od odstranění svrchní úrodné vrstvy půdy až po zamoření daného místa toxickými chemikáliemi používanými při těžbě.

Taková místa pochopitelně nepřilákají ani turisty, ani nové osadníky. Je tedy potřeba s nimi něco udělat. Mnozí pak říkají, že je nejlepší nechat to na přírodě, ať si s tím poradí sama a postupně to osídlí vhodnými druhy. A jistě, z laického pohledu se to může zdát jako rozumné řešení. Avšak odborníci vědí, že pokud na daném místě chceme skutečně udržitelný a využitelný ekosystém, na přírodě to zkrátka nechat nemůžeme.

V první řadě by se zde totiž neuchytily původní druhy, nýbrž agresivní a invazivní traviny, jako například bolševník. Ty by pak nedovolily žádnému jinému druhu, aby na daném místě zakořenil. To je ostatně problém, který krajináři velmi dobře znají. Taková plocha by rozhodně nebyla stabilní a ničemu by nepomohla.

Dále je faktem, že by i tento nežádoucí proces trval velmi dlouho. Stačí se jen podívat na doly, které byly opuštěné v osmdesátých letech a rekultivovány po roce 2000. I po těch dvaceti letech zde stále prakticky nic nerostlo, a ačkoliv příroda má vskutku času dost a po nějaké době by se stabilizovala, člověk takový luxus zkrátka a dobře nemá. Nezbývá tedy, než jí trochu pomoci.